Svět je malý, hlavně ten albánský
Těch 30 km od GurhIKamjes jsme jeli celý den, naviják použili jen 17x, lopatu jsme už nesli vedle auta, lano navijáku už ani nena-víjeli, jen přetáhli přes haubnu ke spolujezdci pod nohy, tekuté bah-no z pohorek jsem už před nástupem do auta nevyléval, do korby zadem natekla voda z kaluží. Nevěřil bych, jaké drobné šípky udrží lano navijáku. Mimochodem, naviják se albánsky řekne „arganelo“. Nakonec jsme zničili jen uchycení kardanu a přední manžety a vyvázli těsně před soumrakem na pevnou cestu. Naštěstí přestalo pršet a oteplilo se na 4°C a hranice čerstvého sněhu se zastavila nad námi. Přespali jsme ve stanu na střeše. Druhý den, utahaní, dorazíme po již sluš-ných cestách do turistické Voskopojë. Prohlédneme vyhlášené kostely a vyměkneme, že chceme do sprchy. Nad vesnicí luxusní hotely. Vyjedeme k prvnímu hotelu, zamčeno. Druhý hotel (ten výše), před ním stoji terénní Suzuki s povědomou červenočernou samolepkou a z hotelu vybíhá Elsi! Kluk, co pomáhal zajišťovat Albania Rally! Tak to je teda setkání. Hotel patří jeho rodičům, je tady sám, sezóna už skončila a moc se omlouvá, že už nemá nic, jen pivo Tirana.
Borovými lesy
„Do Tresovë? Tam se přece jede přes Korče po asfaltu,“ řekli mi
dědci, co hráli domino v hospodě ve Voskopojë. „Přes Krushove cesta vede, ale tam se nejezdí, jeď po asfaltu.“
Naštěstí jsem se nenechal odradit a vyrazili jsme. Pravda, po dni stráveném na IFA highway s opakovaným nácvikem vyprošťováni vozidla navijákem, jsem měl pramálo chuti na bahenní koupele.
Ještě jsme s Elsiho pomocí ráno sundali u hotelu tažné zařízení – musí se sundat celá zadní traverza a pak se dá tažné odmontovat. Tvoří úplně báječný pluh a předevčírem jsem na něm opakovaně visel.
Z Voskopojë se klikatí krásná říčka a kolem ní cesta. Prašná, ale celkem udržovaná. Ovšem pouze 5 km k vojenské posádce a klenutému mostu do Shipske. Tady odbočuje evidentně téměř nepoužívaná lesní cesta. Přebrodí řeku a vyhoupne se na ostroh nad kaňonem. Celou dobu nádhernými borovými lesy. Cesta není těžká, je tu písčitá půda, a tak po předvčerejším dešti není ani památky. Za deště by to tady asi dost klouzalo, ale šlo by to. Cesta mine vesnici Krushove a zprava obtočí kopec. Ve vojenských mapách ho obtáčí zleva, cesta tam je, ale evidentně nepoužívaná. Na cestě zprava jsme minuli rybníček, odbočku na Shipske a napojili se na cestu dle vojenské mapy.
Potkali jsme pastevce s ovcemi. Zdálky vidím, jak má přes rameno vojenskou pušku. Když u něj zastavíme, abychom ho pozdravili, tak už ji nemá. Naznačuju pušku a kde ji má a směju se. Směje se taky, ale neukáže ji. Mohl bych se rozepisovat, jak ji má na ochranu stáda před vlky, ale pravda je taková, že místní vášnivě a načerno loví zajíce a divoká prasata. Ptám se na cestu a potvrzuje, že „rruga Lozham makina sum mir“. Tedy cesta je výborná.
Vyjeli jsme nad borový les na vrchol kopce. Opojně zde voněl tymián a borovice. A ta panoramata.
Napravo přes Korče jsme horským údolím viděli Guri i Capit, skalní útvar s bunkry, před námi na obzoru Guri i Kamjes, skalníútvar s vyhlídkovou cestou, kde se trénuje použití navijáku. Pak pohoří Valamarës a jezera Lukova, kde jsme byli hned první den. Pohoří Gramsh, Tomorrit a za námi překrásné pohoří Ostrovicës, pod kterým jsme si ráno projeli krásný okruh. Okruh byl bohužel s návratem do Voskopojë, protože mezi Marjan a Cemerice byl zával.
Bylo by tady fantastické místo na spaní, ale je ještě brzo, a tak se motáme borovými lesy dále. Je zde náročná navigace, vojenská mapa nesedí úplně bezvadně a v lesích je několik odboček, které vypadají všechny stejně vyjeté. Úplně na konci na vrcholu kopce na Lozhan se vyjeté koleje stáčejí prudce doprava a mimo původní cestu strmě padají dolů. Následujeme je docela příkrým klesáním v kapradinách a klesneme na původní cestu.
Tady začíná jediný opravdu obtížný úsek na cestě. Jsou tu už buky, ty drží vodu, a tak je zde prudké klesáni vyjetými kolejemi s vodou. Následuje přejezd závalu, naštěstí je suchý, za mokra bych se asi dost bál o sklouznutí do strany. A že je kam padat, kaňon Devolli je asi 300 m pod námi. Kvůli tomuto místu nemohu trasu doporučit ve směru Tresovë Voskopojë a za deště ani v jednom směru.
V Tresovë jsme vyjeli přímo u opuštěného dolu.
říjen 2011
