Kde jsem potkal nejlepší lidi?

Seděl jsem večer v Německu v Hechlingenu v hospodě. Dostal jsem se sem vlastně náhodou, protože jsem v jednom časopise vyplnil anketu a vyhrál tak víkendový enduro trénink v Enduro parku BMW Hechlingen.
A jak tak v pátek po příjezdu sedím v té hospodě a piju si svoje pivo, tak si na bar sedli chlapíci v mikinách a tričkách HP2, BWM Fahrer Training a tak podobně. Aha, to asi budou instruktoři. Způsobně se zvedám od piva a představuji se jim. Pokývají hlavou, pronesou pár zdvořilostí a více si mě nevšímají.
Hm, tak si sedám ke svému pivu a dlabu večeři. K vedlejšímu stolu si sedá skupina čtyř chlapíků a začíná se bavit, světe div se, rusky. Okamžitě pookřeji, jsem antisovětský rusofil a dávám se s nimi do řeči. Potěšilo je, že umím rusky, vyprávím, že jsem přes Moskvu cestoval do Mongolska. Jenže rozhovor uváznul na mrtvém bodě, a tak si tak sedím v té hospodě sám.
Teda ne sám, ale s pivem. A tak si s ním filosofuji, jak jsem kdy cestoval, jaké jsem potkal na cestách lidi. V Mongolsku jednoduché, ale milé. V Moskvě arogantní, na Sibiři báječné. V Libyi hrdé a přátelské, jenže zakomplexované islámem. V Turecku, v Maroku, v Indonésii, v Thajsku, v Malajsii, v Rumunsku, na Ukrajině, na ostrově Réunion, na Sumatře, v Anglii, ve Skotsku, v Norsku, ve Státech, v Mauretánii, v Senegalu. A tak všude možně, kde jsem byl.
A jací ti lidé byli. Komunikativní, pohostinní, odtažití, nepříjemní.
A víte, co jsem po třetím pivě vymyslel? Kde byli nejlepší lidé? V Albánii!
červen 2009