„Všechny doly tady zavřeli, tak jsem musel odjet pracovat do Itálie,“ vzpomíná Etvalt Ndoj, když nám na plynovém vařiči vaří v džezvě kávu. Sedíme v malé boudě, kde jsou dvě mísnosti. V jedné jsou kamna a stůl, v druhé spí na pryčnách osm horníků. „Tenkrát jsme vůbec neměli práci a rodina měla opravdu hlad. Vydělal jsem i peníze navíc, a tak, když jsem se před čtyřmi lety vrátil, měl jsem jasno, co chci dělat. Otevřít si vlastní důl. Kde? To bylo také jasné, oblast znám a o tomto ložisku chromu věděl už můj táta. Vyřídil jsem si licenci, nakoupil zařízení, najal horníky, většinou známé a začali jsme kopat.“
Čerstvě otevřený důl pod Lurskými jezery jsem zaregistroval před třemi lety. Dříve holá stráň, teď nově vybuldozerovaná cesta, díra do země a výsypka. Důl je jak ve středověku – vydřevená štola, kolejničky, vozíčky, karbidové lampy. Většinu vybavení získali z jiných, větších, ale opuštěných dolů. Teda vybavení, přivezli si čtyři vozíčky, koleje, výhybku, ohýbačku na koleje, pražce a násypku. Výdřevu si vozí z lesů od nedalekých Lurských jezer. A tak jediné pořádné vybavení je starý kompresor a jedna sbíječka.
Štolu začali razit před třemi lety, dnes jsou štoly dvě nad sebou, v hloubce 450 m jsou propojeny svislým komínem, který sleduje ložisko.
Když jsme k dolu v podvečer vyjeli, tak zrovna končili směnu. Posunky a pár albánskými slovy jsem naznačil, že bychom se chtěli kouknout dovnitř. Okamžitě pochopili, žádný problém. Tady si obujte holínky, helmu a vezměte si bundy, je tam zima. Šlapeme mezi kolejnicemi v proudící vodě.
Štola je ražená do kopce, aby voda odtékala, všude je velké vlhko. Tady jim nebezpečí výbuchu rozhodně nehrozí. Výdřeva vypadá dobře, je poctivě postavená a udržovaná. Do opuštěného dolu bych v Albánii nikdy nevlezl. Zdejší horniny nejsou tak pev-né jako třeba na Americe u Karlštejna. Oblast je navíc seizmicky aktivní, tak k poškození výdřevy a pohybu horniny může dojít velmi snadno. Ale o aktivní důl je postaráno, a tak není nutné mít strach. Brodím se vodou za světlem karbidky. Míjíme kratičkou boční štolu, kde mají výhybku na vozíčky.
Na konci tunelu je komín. Dál už razit nebudou, ložisko tady uhnulo nahoru, tak jej sledovali komínem a pak si vyrazili o 100 m výše další štolu. Komín teď využívají ke shazování kamenů s obsahem kysličníků chromu. Horní štolou vyvážejí hlušinu a dolní chrom. Kameny s obsahem chromu pak odvážejí náklaďákem IFA přes hory k velkému dolu, kde je funkční třídička. V jiném funkč-ním dole, který jsem také navštívil, neměli horní štolu, ale ložisko těžili z povrchu pomocí trhaviny a bagru.
„Jak moc vyděláte?“ snažím se dát dohromady fráze z konverzace.
„Je to slušné, na výplaty máme a počáteční investice se nám už také vrátila. Ložisko vypadá dobře a ještě tu budeme pár let těžit. Ale už se rozhlížím po novém ložisku a budu na něj muset včas vyřídit licenci,“ uzavírá asi pětatřicetiletý Etvalt.
Albánské hory jsou celé provrtané. V severní a střední části doly na chrom a měď, v jižní zase černé uhlí. Technika téměřžádná, jen pneumatické sbíječky a ručně tlačené vozíčky. Pouze v těch největších dolech mají elektrické lokomotivy. Za komunismu bylo nerostné bohatství jediným vývozním artiklem.
S Československem se třeba měnily rudy za lokomotivy a nákladní automobily. Po změně režimu byla většina dolů uzavřena a horníci odešli do zahraničí. Teď se pomalu vracejí, někteří pracují u nadnárodních společností, které koupily těžební licence ve velkých dolech. Jiní, tak jako Etvalt, to zkoušejí sami v malých štolách. Ošklivou upomínkou na komunistický režim pak zůstává dnes již uzavřený obrovský měděný důl Gurth Spaç. Komunistům sloužil jako gulag a mnoho lidí nepohodlných režimu se zde udřelo k smrti.
červen 2011
Poznámka 2025: V posledních letech většinu licencí na těžbu v dolech získaly turecké společnosti a pohltily i všechny malé těžaře. Měděný důl Gurth Spaç je znova otevřený a provozuje jej také turecká společnost.
