Když se řekne Albánie, tak se všem vybaví bunkry a Theth. Jenže bunkry v horách mizí, jsou ve velkém odstřelovány pomocí ledku. Pro chudé venkovany jsou zdrojem železa, které mohou prodat do šrotu a aspoň trochu si vylepšit mizernou životní úroveň. Theth zase, s davy turistů a od brzkého rána nahlas vyhrávajícím reproduktorem na místním baru, připomíná lunapark. A pobřeží? No fuj!
V Albánii je spousta dalších nádherných míst – skalních útvarů, křišťálových jezer a dech beroucích vyhlídek, která jsou naprosto neznámá a turistikou nedotčená. Pravda, řada z nich je stále velmi obtížně dostupná, ale to býval Theth před pár lety také. Veřejná doprava k nim nejezdí a cesty k nim jsou sjízdné jen terénním autem nebo pěšky z posledního města. To je při rozlehlosti Albánských hor výlet i na několik dní. Většina míst jsou uprostřed hlubokých lesů, postižených nelegální těžbou, a v nepřístupných horách, které poskytují ochranu medvědům, vlkům, rysům, orlům.
Jezera Miçekut
Horská jezera
Jezera v pohoří Kreshtës jsou opuštěná, těžko dostupná, ale nádherná.
Řada jezer je zde ve třech různých údolích, oddělených hřebeny. Zcela samostatná jsou jezera Shtungës, dostupná od vesnice Kacni po šílené cestě, vybuldozerované v úbočí hor. Šílená je svojí strmostí a je zcela zničená od náklaďáků IFA, které svážely nelegálně vytěžené dřevo. Jezera Mičekut jsou dostupná poměrně pohodlně, tedy pokud pohodlně znamená chůzi v blátě po cestě vyjeté od opět nelegálních těžařů, ale tentokrát chromu. V okolí krásných jezer Mičekut, kterých je asi osm pod stejnojmenným vrcholem hor, se těží chrom. Dříve legálně štolou, dnes nelegálně, povrchově. Bagr, za pomoci trhaviny, sledoval ložisko chromu z povrchu a vytvořil tak nesmazatelný šrám v jinak panenském okolí jezer. Jezera jsou překrásně čistá, žijí v nich ryby a čolci, kolem jsou rozkvetlé louky, pasou se ovce. Místní ovčáci vyrábějí výborný ovčí sýr. Za sedlem 1984 m n.m. je další jezero. Je plné kvetoucích leknínů a krásně se v něm zrcadlí torzo uschlé borovice.
Asi nejkrásnější jezero Albánie Liqeni e Luleve (Leknínové jezero) najdete mezi jezery Lures. Celkem dobrá cesta (v albánském pojetí, tedy kamenitá, rozbitá, ale sjízdná a průchozí) vede z vesnice Lura e Vjetër pod hřeben pohoří Malësia e Dejës a dál směrem k sedlu Qafë Murrë. Je zde asi 11jezer. Původně ledovco-vá, s hrází navýšenou v roce 1985, aby zadržovala co nejvíce vody na suchá léta. Dnes má několik jezer vybagrovanou hráz, aby se snížila hladina pro těžbu dřeva. Okolí celé cesty, které bylo dříve zarostlé překrásným bukovým pralesem, je dnes zcela vykáceno. Samozřejmě ilegálně. Cesta sama je v závěru před sedlem Qafë Murrë téměř neprůjezdná, jak je zničená od dřevařských nákla-ďáků. Na cestě jsem jednou našel čerstvý medvědí trus.
Velmi obtížně dostupná křišťálová jezera jsou na vrcholcích pohoří Valamarës. Přístupná jsou nejlépe odbočkou z údolí Devo-li asi 8km pod vesničkou Maliq. Cesta k jezerům se špatně hledá, prostě pořád vzhůru a použít intuici. Pěšky můžete pokračovat přes vrcholky pohoří a pak po hřebeni k jezerům Lukova. Ta jsou kus od spojovací cesty mezi vesnicemi Bishnica a Kukur, pod sedlem Qafë Macës, ve výšce 1700 m n.m. V minulosti byla obě jezera uměle navršenou hrází zvednuta, aby sloužila jako zásobník vody pro pastevce na léto. Horní jezero ještě nedávno obklopovaly borovice staré až 170 let, dnes jsou již nelegálně vytěžené. Stejně tak hráz jezera je probagrována, aby se snížila hladina a projely těžební traktory… Velkou zajímavostí je „Bulharská zeď“ na protějším konci jezera. Za 1. sv.války tady probíhaly boje a Bulhaři si zde postavili cestu pod skálou kolem jezera.
Skalní útvary
Hned vedle univerzitního města Korçë je národní park Bredhi i Drenovës. Park by měl chránit unikátní porosty jedlobukových pralesů – jedli kefalonskou, borovici černou, tis a cesmínu. Bohužel jej, podobně jako řadu jiných míst, postihla nelegální těžba dřeva. V národním parku je skalní monument Guri i Cjapit (Kozí kameny), vytvořený slepencem a prošpikovaný, jak jinak než bunkry. Skalní útvar je přístupný dramatických kaňonem z vesnice Drenovë na předměstí města Korçë. Cesta vede kolem opuště-ných dolů na lignit. Ještě nedávno se zde těžilo. Aby jela elektrická důlní lokomotiva, tak horník musel držet rukou v gumové ruka-vici drát na troleji.
Kousek vedle, u města Pogradec najdete Guri i Kamjes. Obrov-ský, černý, skalní útvar připomínající hlavu, se tyčí nad údolím řeky Velçan. Přístupný je od vesnice Darhas u Pogradce po cel-kem slušné cestě. Na cestě od Gurj i Kamjes do pohoří Valamarës jsem jednou za deště tahal svého Hiluxe 17x navijákem.
Závratná vyhlídka
Kde se vám poštěstí vyjet autem na vrcholek hory až do výšky 2388 m n.m. Já vím, není to moc sportovní, ale cestu si tady Al-bánci postavili. Na vrcholu hory je totiž kaple s hrobem prvního svatého otce bektašismu. Toto náboženství je velmi rozumnou odnoží islámu, bektašové mají v sedle pod horou klášter a pra-videlně zde pořádají poutě, spojené s oslavami. Když už jste nesportovně nabrali výšku, pokochejte se překrásným výhledem a vyrazte pěšky na nedaleký druhý nejvyšší vrchol Albánie, horu Partizan 2416 m n.m. Cesta po hřebeni je schůdná jen obtížně….
Horské planiny
Horských planin nebo při otrockém překladu polí je v Albánii
řada. Fusha e Lugjeve, Fushe Laj, Fusha e Vjeter, Fusha Sharkut a další. Fusha e Lugjeve se rozkládá mezi městy Reps a Kukës ve výšce 1400 m n.m. a je planinou propastí. Ve vápencovém ma-sivu se zde vytvořila spousta propastí a škrapů. Určitě by stály za prozkoumání. Planina je dostupná po dramatické a strmé cestě ve skalním masívu, která se zvedá z výšky jen z 200 m n.m. Další krásnou planinou je Fushe Laj mezi městy Gjegjan a Pukë na úbočí hory Maja e Sučelit, vysoké 1475m. Mohla by to být v překladu „planina praní“. Bylo tím míněno praní ovčích kůží. Planina je po-krytá borovými lesy, rozkvetlými loukami a, jak jinak, horskými jezery. A Fusha Sharkut je zase planinou ovčích kožichů. Asi je na planině Laj vyprali a na planině Sharkut pak sešili. A Fusha Vjeter je prostě Stará planina.
Horalé
V Albánii je v horách mnoho a mnoho dalších krásných míst,
stačí se nebát a vyrazit. A víte, co je na albánských horách nej-krásnější – lidé. Sami chudí, přežívají od zimy do zimy jen z ovčího sýra, a co si vypěstují na poli. Nemají nic a o to nic se s Vámi, když přijdete slušně a s pokorou, rozdělí.
Článek vyšel v časopise Lidé a země 7/2015