Albánské gulagy

Co mají společného Svaz sovětských socialistických republik, Československá socialistická republika, Albánská lidová republika a vůbec všechny režimy ve světě, označované jako lidové a demokratické? Porušování lidských práv, potlačování svobody projevu a náboženské svobody. A také pracovní tábory – gulagy.
Gulagy v Albánském pojetí byly těžké pracovní tábory v do-lech. Dřina v primitivních a nelidských podmínkách pod zemí, velké mrazy, v létě strašné horko. Vězni spali zabalení v dekách na betonové podlaze v nevytopených ubikacích, jídlo jednou den-ně, peklo. A to jen proto, že měli jiné názory, které se nebáli říct. Nejčastější obvinění bylo za agitaci a propagandu proti lidové moci. Většinou bez řádného soudního procesu byli vězněni řadu let společně s duševně chorými a skutečnými těžkými zločinci. Ponižování, šikana, nenávist, to byl běžný denní chleba. Celkem 200.000 lidí prošlo pracovními tábory. V zemi, která měla tři milióny obyvatel, téměř každý 15. člověk měl někoho v rodině, kdo byl vězněn.

Nejvíce pracovních táborů bylo v okolí Tirany. Nejtěžšími a nejhoršími gulagy v Albánii bývaly doly na měď v oblasti mezi Fushë Arrëz a Reps. V jednom údolí důl Gurth Spaç, přezdíván albánskou Osvětimí, v druhém důl Lumëbardhë a v sedle mezi nimi vůbec nejtěžší věznice Qafë Bari. V dolech na měď a pyrit zde dřelo více jak 1.000 lidí nepohodlných komunistickému režimu, zejména intelektuálů. Dodneška není zdokumentováno, kolik lidí nepřežilo. Tyto gulagy byly otevřeny v roce 1968 a uzavřeny byly a vězni propuštěni až v roce 1988, těsně před pádem komunistického režimu.
Příšerný je příběh povstalců, kteří protestovali proti nelidským podmínkám ve věznici Qafë Bari. V roce 1984 byli hromad-ně popraveni. Jejich ostatky nebyly ve většině případů do dneška nalezeny. Pouze rodina Sokola Zef Sokoli po dlouhém pátrání a vyptávání se účastníků, kteří odmítli vystoupit z anonymity, na-lezla ostatky svého bratra poblíž Shkodëru až v roce 2011.
Absurdním je příběh premiéra Koço Kota. Ten slavnostně otevřel nové pracovní vězení ve městě Burell ještě za vlády krále Zoga. V roce 1946 po převzetí moci komunisty se sám stal vězněm a ve vězení zemřel. Dnes si ve vězení odpykávají své tresty nejtěžší zločinci spojení s drogovými mafiemi.
Zcela typickým příkladem hrůznosti komunistického režimu je pak příběh učitele Pjetëra Arbnoriho, který byl za své názory a opakované organizování vzpour vězněn neuvěřitelných 28 let.
Za mřížemi nekončili jen lidé s odlišnými názory, ale i celé rodiny bývalých politických přisluhovačů, kteří se stali nepohodlnými albánskému hrůzovládci Enveru Hoxhovi. Příkladem je třeba Fatos Lubonja, jeho otec vedl Hoxhovu státní televizi, pak se stal režimu nepohodlný a byl i se synem uvězněn. Fatos Lubon-ja byl odsouzen na 7 let za kritiku režimu a pak na dalších 12 let za prosovětskou opozici (Albánie byla v té době proti Sovětskému svazu). Ve vězení napsal na cigaretový papír román „Poslední masakr“. Nejsmutnější je, že v Albánii, stejně jako u nás, se dnes ukazuje, že lidé mají krátkou paměť.
Dnes jsou vězení i doly v troskách, opuštěné budovy, zavalené štoly. Jsou plány na rekonstrukci a vytvoření památníku, ale zatím zůstává jen u slov.
květen 2013