Albánský masakr

Valbonë – Vlorë – už pouhým pohledem do mapy je jasné, že
to bude pekelná dálka. Na start jdu v 6.15 hod. V údolí Valbonë je mlha, a ta se do Fierzë jen zhušťuje. Ve Fierzë, hned za mostem pod přehradou, je start časovky. Kameny, kameny, kameny. Jak jsem zrychlil, tak mě volný kámen někam vystřelil přední kolo. Jel jsem raději jak podělaný. Hned po startu se mi navíc pocuchal roadbook, tak jsem ho ještě musel urovnávat. Ale těsně po mně startoval Jin-dra, a tak mě kus cesty kamarádsky táhl. V roadbooku byla v jednom políčku obrovská stopka. Byl zde stržený okraj a díra do pekel. Byl tu Edvin a pro auta odkopávali kus sesuté stráně. Přes překrás-né pohoří porostlé borovicemi mezi Fierzë a Fushë Arës jsme se promotali do cíle. Jel jsem jak ponocný, to nebude žádný zázrak.
Následující spojovačka bylo to nejkrásnější, co nám mohl Edvin připravit. Stoupalo se kaňonem borovými lesy. V kaňonu byly portály opuštěných dolů a z nich vytékaly červené potoky, těžila se zde měď. Za hřebenem bylo peklo – bývalý albánský gulag. Ohromnýdůl na měď, spousta štol, betonové domy, v kaňonu červená řeka, pekelné vedro. Jirka tady píchnul, a tak si to peklo užil ještě více. S Jindrou jsme tady jeli společně a společně ve vedru usínali za jízdy na motorkách. Další cesta předhůřím do Belquize byla sice krajinově hezká, ale nekonečná a těžká. Jeden úsek byl dokonce v Gurth Spaç Croadbooku označen jako nejhorší cesta na planetě. Díry, kameny, vyjeté koleje.
Kus za Belquize, když už jsme únavou nemohli, tak byl na 270 km start do druhé časovky. Vzpomínám si tak na výlety vět-šiny lidí, co jezdí na motorkách s označením Adventure – po 200km v terénu jsou už úplně vyřízení, a to jeli dva dny. Ze startu je výjezd serpentinami do hor, vysoko, vysoko, až v uších zaléhá. Když už to vypadá, že je vrcholek, tak odbočuje nenápadná, čerstvě traktorem vyjetá cesta – Edvin je vrah. Cesta na táhání dřeva, prudký stoupák, hluboké vyjeté koleje, jíl a spousty kamenů. Ve výjezdu mě předjíždí skupinka Talošů. Za mnou na startu nebyli, takže už stihli zabloudit. Jedou na 450 a dvoutaktech a po kamenech nahoru si jen skáčou. Já si nechal standardní převod, a tak jedu na jedničkupřes spojku. A odcházejí mi ruce a musím zastavovat na odpočinek. Na vrcholu hor, asi po 6 km tím šíleným výjezdem, je Lago Nero, as-poň tak je to vyznačené v roadbooku. Ve skutečnosti je to překrás-né jezero Liqeni Skënderbeut. Jenže je málo vody, a tak má okraje plné bahna. S úctou ho objíždím křovisky, Taliáni mají mozek ně-kde v kalhotech, a tak to celá skupinka napálila napřímo. Když je tam vidím rozházené a patlající se v bahně, tak se můžu smíchy potrhat. Honza tady viděl Taliána, jak mu předvedl ukázkové salto přes řídítka.
Prdím si to dál svojí výletní rychlostí a za chvíli mě zase předjíždějí. Jenže u bunkru blbě odbočují. Bohužel poslední z party se ohlíží a vidí, jak odbočuji jinam. Tak všechny vrátí a jedou pokorně za mnou. Ve sjezdu znova nevydrželi a předjeli mě. Na dalším rozcestí zase stáli. Pak už pokorně jedou za mnou. Já mám výhodu! Najíždíme na cestu, kterou jsem jel před pár dny Toyotou. A ta nás dovede na vrchol obrovského lomu.
Je tady obnažený celý velký kopec, rozvrtaný doly, výsypky, někde se těží povrchově. Cesta nás promotá skrz a pak už je navigace jednoduchá, tak mně Taliáni zase ujedou. Ale ne nadlouho. Pokračujeme zase do Skanderbegových hor, cestu dobře znám. Za vojenským táborem je zase na cestě parta Taliánů. Jeli jak střelení a jeden je rozsekaný na kaši, volají mu pomoc. Do cíle časovky mám už jen 20 km. Je úplně jedno, že jedu po známé cestě, navigace je tady úpl-ně jednoduchá. Co není jednoduché, je kamení, louže a tunel v bukovém listí. Z louží je na kamení vytahaná voda, takže šíleně klouže a v bukovém tunelu se musí jet v předklonu. Předjíždí mě nějaký hlučný výfuk, tak uhýbám a on to Jindra. Startoval několik minut přede mnou. Ten ale musí být naštvaný, že bloudil, a tak za to tahá. Ani se ho na mokrých kamenech nesnažím honit. 10 km do cíle,to snad nemá konce. 5 km do cíle, už se jen držím řídítek a už ani neřadím, neumáčknu spojku. V cíli lidi úplně zničeně leží vedle mo-torek. Setkávám se tady s Jindrou a Jirkou, a tak si na pumpě pod horami dáváme pivo a dojíždí nás ještě Norbert na 690. Narazil si zápěstí a asi i zlomil palec a večer skončil. Do cíle etapy ve Vlorë jen 160 km. Tak nás Edvin ještě protáhne po nějakých polňačkách, za což jsme mu moc vděční. Ve Vlorë jsme tak vyřízení, že bychom nejraději šli rovnou spát. Objevujeme ale přímo na pláži myčku a vedle myčky bufet s točenou Tiranou.
Je to záchrana. Asistence totiž měla velký průšvih. Při vyloďo-vání z trajektu Fierzë – Komani si kamión italského doprovodu strhnul elektrický kabel v tunelu, zdechnul a začal hořet. Řidič německého doprovodného kamiónu nezaváhal a hořící kamión před sebou vytlačil z tunelu. Všichni z tunelu utekli bokem na hráz a až když se rozptýlil kouř, tak vycouvali zpět k trajektu. Z Komani pak vyrazili až pozdě a do bivaku ve Vlorë přijeli po půlnoci. Já už spal na trávě, ale chudáci Italové zůstali úplně beze všech věcí. Kamión zcela shořel.